Ale ani moje louka není prosta úskalí. Byl jsem si vědom omezeních ve vztahu který jsem si zde vybudoval a přesto, že bylo jasné kam to spěje, že nakonec budu já ten kdo zůstane sám, daleko od někoho, kdo by to dokázal chápat, stále jsem doufal. Milovanou květinu jsem chodil navštěvovat stále častěji až mě nakonec tahle bytost úplně pohltila, nešlo myslet ani přemýšlet, hlavu jsem měl stále plnou myšlenek na ni. Často mi kladla na srdce, že nesmím dovolit mým citům aby přerostly v lasku, protože ona je spjata svými kořeny s někým jiným. A i přesto, že chce být má, nejde to. Stále dokola se ptám sám sebe, jestli vůbec může citit, jestli vubec někdo může citit to, co cítím já. Už jsem věděl, že ji nechci znovu jen uvidět. Chtěl jsem víc a nešlo s tím bojovat. Vždy když me spatřila, rozevřela se jako slunečnice otačejíc se za sluncem, v tu chvíli jsem byl šťastný, naprosto nic na světě mi v tu chvili nemohlo chybět. My dva spolu, jen já a ona. Ten den to bylo silnější než kdykoli předtím. Sklonil jsem se k ní a jemně ji pohladil. V tu chvíli jsem neexistoval a kolem nebylo nic, jen obrovská touha. Další dny a týdny byly krásné. Ale jak to bývá, nic není dokonalé. A tak přišel onen den. Neodolal jsem a udělal to... Utrhl jsem svou kvetinu. Teď už spolu budeme navždy. Držím ji mezi prsty a vím, že už ji nikdy nepustím. Tisknu ji jemně, konečky prstů, jakoby žhnula ohněm slunečních paprsků. Vstřebávám tu radost. To štestí tady, ve středu mého světa. Celý den byla jako hodina a čas plynul tak rychle, že nebylo světla ani tmy. Žili jsme svůj nadherný sen. Jenže každým dalším dnem, kdy byla květina vytržena od svých blízkých, vadla. I přesto, že nám spolu bylo krásně, vím jaky jsem byl sobec. Pro své vlastní štěstí jsem ublížil. Zaslepený láskou jsem nedokázal myslet na následky.Spěchal jsem, dofajíc, že se mi podaří vrátit ji zpět. Jeji rodine jejímu životu. Zasadil jsem ji přesně tam, co jsem ji vyrval z náručí jiných. Lehl jsem si a v myšlence se modlíc, zrakem a celou svou duší povzbuzuji svou lásku aby žila. Po dlouhém doufání, plném smutku a neštěstí mě přemohl spánek, hlava mi padla vedle mého kvítku a celou noc jsme spali vedle sebe. Když přišlo ráno a mě probudila stékajicí rosa z mé tváře, otevřel jsem oči a v tu chvíli se mi vybavilo co se stalo. Padl jsem zpět do mokré trávy a hledal ji. Všechen život se právě začal probouzet ale i tak, mezi stovkami květů jsem uviděl tu svou. Tyčila se hrdě, majestátně zhlížela na zeleň kterou byla obklopena.Vše se zdálo v pořádku, něco bylo ale jinak. Na mě její zrak nespočinul, jako by mě ani nepoznala. Krouží dál za sluncem, jako bych ani nebyl. Hlazena vánkem mezi svými blízkými,kolébá se ze strany na stranu, spokojená a šťastná. Čas se zastavil, jen hledím z výšky na svou milovanou a nemám sílu se nadechnout. S každou další slzou ze mě utíká chuť k životu. Smutek ze ztráty oslabuje mé tělo a po chvíli už skácen k zemi, v pokleku, hlavou svěšenou a rukama sepnutýma v prosbu, toužím zůstat s ní navždy. Že jsem se snad vživotě nemodlil k bohu, tak teď bez přestání. Najednou se zvedl vítr, mraky na nebi jako by našlehal ten nejsilnější vichr a řinčící blesky dělají jasný den ještě jasnějším. Najednou přestávám cítit vůni i vitr kolem. Mizí i cit v rukou a nakonec opouštím i sám sebe, všechna tíha jakoby se rozpustila v tom pocitu harmonie. V tu chvíli jsem se vzdal všeho svého a odešel. Zvolil jsem si jinou cestu. Nakonec čas plyne dál, s námi i bez nás ale jen my určíme to, jaký bude náš osud...A já si svůj vybral.Až pujdete někdy loukou, kde se ve kvítí starý dub, vypadajíc jako truchlící muž v pokleku křiví, zastavte se. Rozhlédněte se, nadýchněte se z hluboka. Propusťte starost a bolest a pak, snad někteří z vás pochopí, co je vlastně v životě štěstí, co cenu má a co jen ucpává mysl. Tam, u stromu a jeho květiny...Tam kde byl a navždy bude jiný jinemu tolik drahý.